Vracejíc se jednou ze závodů ve Francii, zastavili jsme se cestou v Remeší v místní katedrále. Ohromující dech beroucí prostor, vzbuzující úctu a pokoru. Holky si tam každá u oltáře panenky Marie zapálily svíčku. Když zapálíš svíčku a něco si přeješ, do roka se ti to splní. Co si tenkrát přála Maruška, to nevím. Neřekla to. Vrátil jsem se tam nedávno. Zapálil jsem svíčku na tom samém svícnu ač jsem dobře věděl, že to moje přání se už nikdy nemůže splnit.
Komu voní benzín…? Ta zvláštní směs rajského i pekelného odéru zároveň? Zpravidla jeho vyznavači býváme my muži. Stává se zřídka, že je tímto démonem posedlá žena. O to opravdovější však potom ten vztah bývá. Moje kamarádka Maruška Zachovalová voněla jak tím benzínem, tak heřmánkem, který rostl za jejich stavením, v klínu kopců mezi Šerákem a Ramzovským sedlem v Jeseníkách.
Kovárna ve Šléglově, kde Maruška vyrůstala, leží v podstatě skoro na samotě, na okraji malé podhorské vesničky. Drsný kraj, pořádné zimy. Do školy přes kopec. Na lyžích, pěšky, nebo autobusem. Obchod a kino – trochu z ruky, ve vzdáleném městečku. V létě s mámou třeba na Nortonu, Willisem, nebo starou Fordkou. O moderním způsobu bydlení to rozhodně nebylo. Pro návštěvu romantická idylka s návratem do starých časů. Pro normální život, z dnešního pohledu, trochu drsná záležitost. Vždy tam ale panovala velmi osobitá, příjemná, přirozená a bezprostřední atmosféra, pro kterou se na to místo, všichni kdo ho kdy navštívili, velmi rádi vraceli.
Znal jsem jí od malička. Byla celkem dost živé až čertovsky neposedné a rozpustilé dítě. Zdravě drzá a velmi hbitá, to když jste ji chtěli lapit a za její smělé chování ztrestat. Nebylo divu. Prostředí, ve kterém se pohybovala, coby nejmladší ze čtyř dětí, vyžadovalo pro přežití značnou dávku pudu sebezáchovy a odvahy v boji se staršími silnějšími sourozenci. Když pak situace v domě vrcholila a řádící smečka dorostu pustošila zbytky nervové soustavy jejich celkem pacifisticky založené maminky, nezbylo jí, než zajít pro tatínka do kovárny. Táta kovář nevyznával zrovna nějakou přehnanou domácí demokracii a detailním prošetřováním, kdo z právě dopadených dětí má dané alotrium na svědomí, se nikdy moc nezdržoval. Odloživ kladivo, vydal se rychlým krokem po domě a kdo mu padl do ruky stal se obětí klasických převýchovných metod, které Ilja pokládal jako jediné za smysluplné. Na druhé straně nutno ale říci, že děti prožívaly celkem pestré dětství, kdy na korbě nákladní Avie procestovaly nesčetně motoristických akcí a závodů. Táta jezdil na Jawě 500 2x OHC, máma na Waltru 350 OHC. Doma byly motorky všude. Když se tátovi podařilo vydělat nějaké peníze, bylo jasné, že domů přibude nějaký další motocyklový skvost.
No a tak není divu, že pod vlivem takového prostředí vyvíjela se z malé Marušky na jedné straně sice roztomilá mladá slečna, ovšem náležitě morálně-volně zocelená. Byl to v ní takový protiklad. Ten ji pak asi provázel celým životem. Dovedla být neuvěřitelně milá, až bezbranně působícím dojmem, ovšem uměla si i velmi rasantně prosadit svůj názor.
Když doputovala do posledního ročníku základní školy, nezbývalo než se rozhodnout, jakým směrem se tedy v životě vydá. Když tak seděla nerozhodná v kuchyni a na dubovém stole ležely před ní dvě vyplněné přihlášky – jedna na ekonomickou školu a druhá na střední umělecko-průmyslovou v oboru fotografie – to se v ní asi v tu chvíli zase praly ty dvě neustále válčící povahy. Neocenitelnou osudovou roli v tu chvíli sehrála její starší sestra Kateřina, která nahlížejíc jí přes rameno, vyhodnotila, že být účetní je pro Marušku rozhodně blbost. Vzala a přetrhla Marušce tu přihlášku na ekonomickou školu. Bylo to určitě velmi prozíravé. Maruška evidentně podědila jistou genetickou výbavu po tatínkovi, jež byl kromě uměleckého kovářství, zároveň také vystudovaný akademický malíř. Tak proplula tou střední školou a bylo nad slunce jasnější, že neskončí ve fotografickém studiu u výroby podobenek do občanek a pasů. Čekalo jí tedy stěhování do Prahy, aby tam po prázdninách vzala za kliku dveří na věhlasné FAMU, kde nakonec úspěšně absolvovala v oboru černobílá fotografie. Vždy, když jsem si její fotografie prohlížel, vracel se mi z nich ten pocit a atmosféra šléglovské kovárny, domu, jesenických kopců a zákoutí. Ono jí to domů táhlo neustále. Přestože přes týden pracovala v Praze, pravidelně každý pátek spěchala na vlak domů.
Přijel jsem jednou na návštěvu do Šléglova a překvapeně hledím, že ta malá Maruška už není zas tak úplně malá. Přihnala se domů na starém rodinném Nortonu, asi odkudsi z nákupu. Koukám na ní, jak si celkem s přehledem radí s tou těžkou mašinou. Je jasné, že pravidlo o stromu a jablku funguje, akorát je udivující, jak může dopadnout právě na takovou romanticky vyhlížející mladou slečnu. A dopadlo evidentně s plnou silou.
Netrvalo dlouho a maminčin závodní Walter, který po nějaký čas proháněl starší bratr František, zůstal nakonec stát v chodbě před kovárnou „opuštěný“. Dlouho ho Maruška darmo neobcházela. Přesvědčovat tátu, aby jí s tím pomohl, nemusela. Tady musím říci, že osedlat závodního Waltera 350 OHC z roku 1954, je záležitost pro celého muže. Odjet s ním závod to fakt vyžaduje velkou dávku odhodlání, morální síly a i fyzické odolnosti. Vymáčknout spojku, to je práce pro chlapa. Mačkat ji celý závod – to nechápu. Kdo se na Walteru někdy svezl, dá mi jistě za pravdu, jaká dřina to je! A že ta třistapaděsátka celkem uhání…! Brala to úplně vážně a se vším všudy. Občas si ustlala, občas Walter stávkoval, pracovala na něm po večerech v dílně, jasně že jí i táta Ilja pomáhal, ale spoustu věcí uměla udělat a dovedla si poradit i s technickými potížemi sama na trati. Jezdila naplno, jezdila dobře a bylo vidět, že jí to baví. A že to občas i dost bolí, nemusím nikomu vyprávět. Když jsme vyráželi na motocyklovou výpravu na závody TT na ostrov Man, čouhaly ještě Marušce z brady konce chirurgických nití, to jak si ustlala týden před tím v Hořicích. K operaci vyjmutí nití jsme přistoupili v kempu na ostrově za pomocí Francovky a nůžek na nehty. Držela se statečně.
Jednu zimu snesl Ilja z půdy základní komponenty pro závodní sajdkáru JAWA 500 2x OHC. Bylo to jasné. Na jaře to vrčelo. Ilja za řídítky a Maruška v sajdě. Jak to oba uměli, naplno. Když to nevyjde dnes, nevadí, za čtrnáct dní se jede znovu. Vyzařovala z nich radost a pohoda. Dělali společně to, co měli oba nejraději.
Fakt jsem to ze začátku nějak úplně nechápal. Jak jsem od přírody trochu podezíravý, hledal jsem, proč to vlastně ta holka dělá? Po letech jsem tu odpověď už měl jasnou. Dělala to z radosti, z lásky k těm starým aparátům, pro pocit nadšení a vzrušení z jízdy, uspokojení z dobře odjetého závodu, prostě tím doopravdy žila, ale hlavně to dělala upřímně a na nic si při tom nehrála, protože takováJak jsme se tenkrát z toho Manu vraceli, potkali jsme při noční plavbě na francouzskou pevninu kamaráda motorkáře, také se vracejícího ze závodů. Byl to Belgičan a jmenoval se Damián. Kromě pocitu sounáležitosti, který motorkáře na cestě vždy tak nějak spojuje, přidal se k nám Damián zejména proto, že mu naše Maruška padla do oka, tedy přesněji řečeno byl z ní úplně zpitomělý. Okamžitě plánoval, že musíme jet s ním, že bydlí kousek cestou od trajektu a že dáme nějaký noční program a tak. My jsme ovšem měli za sebou už předchozí noc na lodi z Manu, bivakování pod hvězdami na okraji jedné pastviny v hrabství Camelot, celodenní cestu přes Anglii zpestřenou blouděním po Londýně, pak tenhle noční trajekt do Calais. Podle toho jsme taky vypadali. Tak jsme prostě to Damiánovo nadšení pro společenský program nesdíleli. Pochopil to, když jsme sjeli z lodi a zastavili po pár kilometrech na benzínce. Tam si nás na lepším světle důkladněji prohlédl a původní plán přeci jen přehodnotil. Maruščiny společnosti se však vzdát nechtěl. Tak nás zavedl do svých rodných Brugg a v jednu ráno propašoval do luxusního noblesního hotýlku hned vedle náměstí, kde měl známé, protože pro ně něco dělal. Byl to totiž umělecký kameník. Tak si měl s Iljou, taky od kumštu, o čem povídat. Hned po ránu si naši Marušku vyzvedl a prováděl ji po tom starém krásném hansovním městě a moc se snažil, aby si jí nějak získal. Bylo ale jasné, že tam s ním Maruška nezůstane. Byl z toho smutný. Tak jsme se chystali k odjezdu a trochu se ho snažili utěšit, vyměnili si adresy a tak. Tenkrát nám na rozloučenou řekl: „Uviděl jsem v jejích očích anděla“. Ten kluk, co ji znal pár hodin, to řekl všechno jednou větou. Často se mi tahle věta vrací. prostě byla.
Zvykli jsme si vídat Marušku snad skoro na každých závodech. Tak jsme ji znali. Kdo z nás ale věděl, že přes týden pracuje pro dobročinné nadace, navštěvuje v nemocnici těžce nemocné děti? Asi nikdo z nás neměl tušení, že je hluboce věřící katoličkou.
Sjíždíme se stejně jako každý rok před závody, za kapličkou v Hořicích. Je to naše oblíbené místo. Tak nějak mimoděk vyhlížíme, kdy se stejně jako po celá léta, za álejí třešní objeví ta stará supící kovářovic Avie. Zastaví s úlevným odfrknutím a z kabiny se vysouká Ilja, vyklepne fajfku a z druhé strany seskočí usměvavá Maruška, vybalí neuvěřitelně dobrý perník od maminky a nás, kteří se na něj slézáme jak vosy na med, zpovídá se šibalským úsměvem, jestli si myslíme, že se někdy vdá…? Jednou jsem si ale za volant té Avie musel sednout sám. Cestou z Hořic domů jsem ji řídil naposled, prázdnou a opuštěnou.
Zajeli s tátou na tý sajdě někam o kousek dál, odkud se jim už nepovedlo najít cestu zpátky.
Vracím se. Ty hory a údolí jsou pořád stejně klidné a nádherné, akorát už trochu o něco prázdné, ochuzené. Pak cestou z kopců Jeseníků se stavím v kralické klášterní obrazárně. Tam na starých obrazech hledám její tvář. Hledám jí všude. Vím, že nejsem sám.
Mirek Tůma
