Ladislav Lukeš

Ladislav Lukeš je motocyklový závodník a konstruktér z České Vsi. Celý jeho život je spojen s motorismem. Aktivně se účastnil mnoha závodů. Odjezdil celkem šest sezón v mistrovství republiky třídy do 125ccm. V podstatě doma na koleni sestrojil závodní motocykl MIRELA, na kterém sám dlouhá léta závodil. Od počátku se významně podílí na pořádání brannenských závodů. Jak to bylo?

Vše začalo v roce 1960 při biřmování, tehdy jsem darem dostal svůj první motocykl Jawa 50 pionýr. Řidičák na „pincka“ byl ještě teplý a už se začalo závodit. Vstoupil jsem do jesenického automotoklubu a zde se mnoho přiučil od svých kolegů. Musím vzpomenout kluky Pecinovy, F. Plischkeho, M. Pobořila, Marina Krále, Míru Reichla, Slávka Dolanskýho, O. Visingra, svého bráchu Lojzu a hlavně můj vzor Míru Hilla.

Nejprve jsem se účastnil mnoha jízd zručnosti v okolí Jeseníku, ale pak, když jsem se začal domnívat, že svedu víc, začal jsem se pouštět i do terénních soutěží přeboru Moravy. S Pepou Hajdou, Ivanem Štěpánem a dalšími samozřejmě na různě vylepšených „pinckách“ jsme následovali dospělejší klubáky Lea Króla a Luďu Smejkala, kteří však tehdy závodili již na silnějších podčtvercích 175 ccm.

Závodění bylo náročné. Občas jsme se vraceli jako „zpráskaní psi“, a to nejen na těle, ale i na technice. Přes týden jsme však vždy pookřáli, potrhané svršky se zašily a o víkendu jsme se opět vydali po vlastní ose s kůží na trh.

V Jeseníku se jezdíval závod zvaný Stříbrný Smrk. My jsme tehdy pouze otočili „ródle dolu“ a z Pionýra byl silničák. Pořadatelé nás nechali jet volnou třídu do 50 ccm. Některým, co to uměli vyladit, to jelo jako z praku. Do nádrže se nalily „opičí kapky“ a „pincek“ upaloval! Nemyslete si… Tady někde bylo rozhraní, kde jsem se zamiloval do silničních závodů a již mě to nikdy neopustilo.

Ve sbírání motoristických zkušeností jsem pokračoval po složení zkoušek na soutěžním motocyklu ČZ 125. Většinou jsem jezdil sám, neboť ostatní z Jesenicka přešli postupně na motokros. V této době mi byl velkou oporou Vláďa Zdráhal ze Šumperku. Snažil se mi dokonce umést cestičku do benešovské Dukly, ale to tenkrát nevyšlo, a tak byl přes vojnu s motorkami útrum.

Po vojně jsem ještě na pár podzimních podniků oprášil soutěžní ČZ 125. V listopadu jsem však po vybrání úspor a příspěvku od rodičů, které jsem nejprve musel ujistit, že se nejezdí rychle, upaloval s kamarádem Jardou Sahánkem pro nový motocykl. Jarda vzal svého Spartaka s vlekem, já svoji slečnu Marušku a vyrazili jsme. Jeli jsme do Strakonic k vynikajícímu ladiči dvoutaktů panu Báčemu pro jeho ČZ 175. Před sezónou jsem se ještě nechal proškolit od aktivních silničářů pánů Míly Pobořila a Pavla Migala, a už to mohlo začít!

S dopravou a mechaničením mi pomáhali kluci z Jesenického klubu. Leoš Król tehdy jezdil s„papalášfárem“ Volhou a mě potom v depu podezřívali, že jsem až tak majetný. Občas se mnou jel i Luďa Smejkal, neboť auto nemaje, to jinak nešlo. Po vlastní ose hrozilo odejmutí „vůdčího listu“, jak mi řekl kolega závodník, který byl takto přistižen.

Sezóna 1967 a první závod u Olomouce začal neslavně. Ucpaný výfuk způsobil, že jsem zamotal hlavy všem, kteří mi v depu chtěli poradit s oživením stroje. Doma jsem později zjistil příčinu, za kterou bych si měl dát pár pohlavků, ale takové bývají začátky… Další závody se jely v Šumperku. Zde se již projevil výkon motoru naladěný ladičem ze Strakonic. Přes pád jsem závod dokončil jako třetí v pořadí a dostal se na bednu. V tomto duchu pokračovali i další závody sezóny – buď věnec, nebo kotrmelec.

V roce 1967 jsem nastoupil také do kvalifikačního závodu o mistrovství republiky. Skončil jsem třetí za pozdějším mistrem republiky M. Stripačukem a F. Tofflem. Nic platné, protože třída do 175ccm se v roce 1967 jela naposledy a další sezónu již nebyla vypsána.

Přes zimu jsem musel svou „stopětasedmu‘‘ rychle předělat na „stopětadvacítku“ a v sezóně 1968 už to vyšlo a kvalifikoval jsem se do mistrovství republiky třídy do 125 ccm. Jen začátek byl tragický, zabil se začínající závodník z jesenicka Jarek Štér.

V mistrovství republiky 1969 to byl „těžký chlebíček“, startovaly zde tovární motocykly ČZ, Jawa,Tatran i MZ. Umístění v první desítce znamenalo úspěch. Takhle jsem s mechaniky Mírou Lukešem a Jirkou Vitoušem kroužil po závodech několik sezón stále na strakonické ČZ. Dosáhl jsem i na vlastní automobil MB 1000, ale pak následoval sešup do druhé ligy a stavba nového rámu s motorem ČZ 125/508. Následně postup, opět sestup, ale stále jsem trávil většinu času na závodní dráze a v dílně.

V roce 1976 po jedné schůzi AMK Lipová nástupnické RD Lipová jsem nemohl usnout. Vedení klubu, pánové Švub, Křivda, Pikola a Flégl, mi totiž nabídlo zakoupení výkonnějšího závodního stroje z prostředků pro klub od patronátního závodu RD Lipová. Takto jsem přišel ke dvouválci 125 Ravo, k seznámení s pány Rainem, Fendrichem a Židlíkem a spoustě dalších zkušeností. Posléze jsme sehnali i Maico 125, které po mém postupu do mistrovství republiky jezdil i Ruda Obšil v nižších ligách. S oběma motocykly jsme si užili své. Později k nám přibyl i kuchtík z vojenské Olda štěrba na Jawě 250.

V 80. letech nám kluci z klubu, majíce aktivit na rozdávání, uspořádali raritu – jízdu do vrchu na Ramzovou. Za velké podpory střediska silničářů v čele s p. Paznochtem, Frankem, Klímou a Krmáškem byl uspořádán závod Stříbrný Smrk. Tady jsem se poprvé potkal s Iljou Zachovalem, který našel na druhé straně Jeseníků okruh a hledal pořadatele k uskutečnění závodu. Nevím, proč to tenkrát nevyšlo, ale tady někde je potřeba hledat historii pro Kolštejnský okruh, a také pro moji závislost na Iljovi.

Tlak mladších jezdců byl veliký, což ještě umocňovalo moji touhu vlastnit něco výkonnějšího. V té době jsem ve Světě motorů náhodně zahlédl rozpůlený motor Morbidelli 125 a bylo jasno. Se Zbyňkem Havrdou jsem dohodl ulití magneziových dílů v ČKD a s legalizací mi pomohl Jirka Hlisnikovský. Po několikanásobné návštěvě slévárny jsem si odvážel asi 100 kg odlitků elektronu, ale řeknu vám, dělání modelů není žádná sranda! Nastala doba, kdy nápady z výkresové dokumentace inspirované panem Rainem, Fendrichem, a také od konstruktérů ve fabrikách RD, začaly plnit útroby odlitků. Odlitky byly samozřejmě nejprve opracovány specialisty z Řetězáren zámečnická, kalení Kája Klosovský, RD Ocelovek, RD Lipová. V roce 1981 zavrčel první kousek, a protože odlitky a ostatní díly byly povedené, mohly vzniknout dva stroje pojmenované Mirela (Marie, Irena, REnata, LAďa – MIREk,LAďa). Tyto motocykly jsme několik sezón jezdili s Fráňou Lukešem a po skončení mého závodění jsem motocykl prodal. Po letech se jej podařilo zakoupit zpět a je vystaven v Auto moto veterán muzeu Česká Ves.

Po sametové revoluci jsem byl zvolen předsedou AMK Lipová, a poté shodou okolností jsem byl navštíven Dominikem Euzenotem, který je bratrem bývalého mechanika jezdce Grand Prix Paula Bordese.

V České Vsi vzniká v roce 1997 Auto moto veterán klub, za nesmírné aktivity Jirky Hauerlanta je vybudováno Motocyklové muzeum, v současnosti vedené Pepou Machačem. Další rok, tedy l. p. 1998, se jede první Kolštejnský okruh, a to za organizačního přispění obou klubů, jak z České Vsi, tak i AMK Lipová. Tato spolupráce trvá souvisle dodnes.

Výše zmíněný francouz Dominik vyslovil nabídku pro účast prvního českého jezdce v týmu Baleer Bro pro 24 hodinovku Le Mans 1999, která je součástí mistrovství světa vytrvalostních závodů. Výběr jsem konzultoval s novinářem, přítelem a motoristickým „guru“ Jiřím Frankem. Jelikož byla licence do mistrovství světa velice drahá a motoristická federace nejednotná, předcházeli povolení velké průtahy. Nakonec se vše povedlo a po několika trénincích s týmem Baleer Bro, ve kterém byl i více šampion GP 125 Guy Bertin, jsme v dubnu 1999 mohli nastoupit k závodu v Le Mans. Bohužel už v denním tréninku smyk jezdce a zraněný kotník překazil účast prvního českého pilota.

Pokud jde o přítomnost, zde na Kolštejnském okruhu je možné v roli pořadatelů i jezdců potkat mnoho tváří zmíněných v tomto článku.